Až po smrti Rogera Scrutona vychádza jedna z jeho najlepších kníh s názvom Jak být konzervativec, prinášame úvahu o pravde, ktorú videl v národnom cítení a nacionalizme. Scruton, ako vždy, opäť podmanivo provokuje.

Když francouzští revolucionáři vtrhli na scénu světové politiky, vyhlásili, že napříště už nebude oddanost občanů vzbuzovat panovník, zákon nebo Bůh, ale národ. Abbé Sieyès to ve výbušném pamfletuz roku 1789 Co je třetí stav? vyjádřil stručně: „Národ je před vším. Je to zdroj všeho. Jeho vůle je vždy legální… Na způsobu, jímž národ svou vůli prosazuje, nezáleží; důležité je, že ji prosazuje; každý postup je oprávněný a vůle národa je vždy nejvyšším zákonem.“ O dvacet let a dva miliony mrtvých později, když se vůle francouzského národa Napoleonovými výboji rozšířila po Evropě, bylo jasné, že do vědomí Evropy vstoupilo zcela nové pojetí politického života. Nacionalistická hnutí po celém kontinentu svolávala lidi do zbraně proti místním monarchům a imperiálním pořádkům, mobilizovala je ve jménu fiktivních idejí rasy a příbuzenství, prosazovala jeden jazyk na úkor druhého, vyzdvihovala jeden způsob života nad způsob života sousedů a celkově destabilizovala vše, co zbývalo destabilizovat po zmatcích, které způsobil Napoleon.

Výslednou devastaci popsal Adam Zamoyski ve Svatém šílenství a historikové ji ve snaze dopátrat se příčin dvou světových válek rozebírali v nekonečné řadě komentářů. Po roce 1945, kdy po druhé světové válce znovu vládl mír, Německo leželo v troskách a národní státy východní Evropy se ocitly pod pevnou sovětskou kontrolou, se mezi novou politickou třídou – třídou, jež měla za úkol rekonstrukci poražených zemí – začal rodit jakýsi konsensus. Podle tohoto konsensu rozerval Evropu nacionalismus a budoucnost kontinentu mohla být zajištěna, jen když budou národní loajality, které způsobily tolik agresivity, tiše a diskrétně nahrazeny něčím jiným. Čím jiným, to je jiná otázka, která však byla v procesu evropské integrace pohřbena tak hluboko, že už není možné na ni odpovědět.

Ale byla taková reakce na nacionalismus správná? Pokusím se odpovědět stručně: nacionalismus – jakožto ideologie – je nebezpečný stejně, jako jsou nebezpečné ideologie obecně. Zabírá prostor uvolněný náboženstvím, a tím podněcuje skutečného věřícího, aby nejen uctíval národní ideu, ale aby v ní také hledal to, co mu nemůže poskytnout – nejvyšší smysl života, cestu k vykoupení a útěchu ve všech strastech. To je národní idea, jak se jí dovolává abbé Sieyès a jak se vyskytuje v literatuře nacistického Německa. Ale idea národa, která hraje význačnou roli v obyčejném každodenním životě Evropanů, je jiná. Pro obyčejné lidi, kteří žijí v dobrovolném společenství se svými sousedy, znamená „národ“ prostě historickou identitu a stálou věrnost, která je spojuje v politický organismus. Je to první osoba plurálu usazeného společenství. Pocit národní identity může být roznícen válkou, občanskou agitací a ideologií a toto roznícení může mít různou míru. Ale v normální podobě je tento pocit sám o sobě nejen mírumilovný, ale je zárukou míru mezi sousedy.

To najlepšie
zo Štandardu

Štandard

Prihláste sa na odber
najlepších článkov týždňa
na denníku štandard.