Až po smrti Rogera Scrutona vychádza jedna z jeho najlepších kníh s názvom Jak být konzervativec, prinášame úvahu o pravde, ktorú videl v národnom cítení a nacionalizme. Scruton, ako vždy, opäť podmanivo provokuje.

Když francouzští revolucionáři vtrhli na scénu světové politiky, vyhlásili, že napříště už nebude oddanost občanů vzbuzovat panovník, zákon nebo Bůh, ale národ. Abbé Sieyès to ve výbušném pamfletuz roku 1789 Co je třetí stav? vyjádřil stručně: „Národ je před vším. Je to zdroj všeho. Jeho vůle je vždy legální… Na způsobu, jímž národ svou vůli prosazuje, nezáleží; důležité je, že ji prosazuje; každý postup je oprávněný a vůle národa je vždy nejvyšším zákonem.“ O dvacet let a dva miliony mrtvých později, když se vůle francouzského národa Napoleonovými výboji rozšířila po Evropě, bylo jasné, že do vědomí Evropy vstoupilo zcela nové pojetí politického života. Nacionalistická hnutí po celém kontinentu svolávala lidi do zbraně proti místním monarchům a imperiálním pořádkům, mobilizovala je ve jménu fiktivních idejí rasy a příbuzenství, prosazovala jeden jazyk na úkor druhého, vyzdvihovala jeden způsob života nad způsob života sousedů a celkově destabilizovala vše, co zbývalo destabilizovat po zmatcích, které způsobil Napoleon.

Výslednou devastaci popsal Adam Zamoyski ve Svatém šílenství a historikové ji ve snaze dopátrat se příčin dvou světových válek rozebírali v nekonečné řadě komentářů. Po roce 1945, kdy po druhé světové válce znovu vládl mír, Německo leželo v troskách a národní státy východní Evropy se ocitly pod pevnou sovětskou kontrolou, se mezi novou politickou třídou – třídou, jež měla za úkol rekonstrukci poražených zemí – začal rodit jakýsi konsensus. Podle tohoto konsensu rozerval Evropu nacionalismus a budoucnost kontinentu mohla být zajištěna, jen když budou národní loajality, které způsobily tolik agresivity, tiše a diskrétně nahrazeny něčím jiným. Čím jiným, to je jiná otázka, která však byla v procesu evropské integrace pohřbena tak hluboko, že už není možné na ni odpovědět.

Ale byla taková reakce na nacionalismus správná? Pokusím se odpovědět stručně: nacionalismus – jakožto ideologie – je nebezpečný stejně, jako jsou nebezpečné ideologie obecně. Zabírá prostor uvolněný náboženstvím, a tím podněcuje skutečného věřícího, aby nejen uctíval národní ideu, ale aby v ní také hledal to, co mu nemůže poskytnout – nejvyšší smysl života, cestu k vykoupení a útěchu ve všech strastech. To je národní idea, jak se jí dovolává abbé Sieyès a jak se vyskytuje v literatuře nacistického Německa. Ale idea národa, která hraje význačnou roli v obyčejném každodenním životě Evropanů, je jiná. Pro obyčejné lidi, kteří žijí v dobrovolném společenství se svými sousedy, znamená „národ“ prostě historickou identitu a stálou věrnost, která je spojuje v politický organismus. Je to první osoba plurálu usazeného společenství. Pocit národní identity může být roznícen válkou, občanskou agitací a ideologií a toto roznícení může mít různou míru. Ale v normální podobě je tento pocit sám o sobě nejen mírumilovný, ale je zárukou míru mezi sousedy.

V západních zemích se můžeme těšit základním svobodám, jež jsou – pro nás – fundamentem politického řádu, právě díky tomu, že jsme schopni definovat své členství teritoriálně. Ve státech opírajících se spíše o náboženskou než o sekulární poslušnost, je svoboda svědomí vzácným a ohroženým statkem. My však máme nejenom svobodu veřejně nesouhlasit s jinými ve věcech víry a soukromého života, ale také svobodu dělat si legraci z velebnosti a vysmívat se nesmyslu, včetně velebnosti a nesmyslu, které někdo pokládá za posvátné.

Koncem sedmnáctého století, kdy se po celém křesťanském světě šířil vliv osvícenství, se začínalo akceptovat, že své záležitosti na tomto světě spravujeme prostřednictvím vlastních zákonů a že tyto zákony jsou lidským dílem, jsou sekulární, a pokud možno neutrální ve vztahu k různým náboženstvím, jež si ve státě konkurují. V případě jasného střetu sekulárního zákona a náboženské poslušnosti se v naší společnosti začalo přijímat, že sekulární zákon má přednost. Vycházelo se z předpokladu, že tyto dvě sféry povinnosti, posvátná a sekulární, jsou dostatečně odděleny, takže přesah mezi nimi je tak či onak malý nebo vůbec žádný. Bez obalu řečeno, náboženství se v naší společnosti stalo soukromou věcí, která neklade žádné požadavky na veřejnost jako celek.

Neměli bychom pochybovat o tom, že naše dědictví sekulárního zákonodárství je vzácné, a v situaci, kdy je z mnoha stran ohroženo, bychom na něm měli pevně trvat. Je naší hlavní obranou před tím, co Tocqueville a John Stuart Mill odsuzovali jako tyranii většiny. Většinový názor může být mylný, většinové touhy mohou být zvrhlé, síla většiny může být nebezpečná. Je tu někdo důležitější než většina, totiž člověk, který s ní nesouhlasí. Toho člověka musíme chránit. Právě on může položit otázku, kterou žádný dav nechce slyšet – otázku, zda je dav v právu. Dokud není opozice chráněna, nejsou tu dveře, jimiž by mohl do záležitostí vlády vstoupit rozum. Ale jak je opozice chráněna? Co umožňuje lidem, aby souhlasili s tím, že spolu nemusí souhlasit?

V rodinách se lidé často sejdou, aby probrali věci společného zájmu. Objeví se při tom mnoho názorů, protichůdných rad, ba i sporů. Ale ve šťastné rodině každý akceptuje, že bude vázán konečným rozhodnutím, i když s ním nesouhlasí. Je tomu tak proto, že členové rodiny sdílejí zájem zůstat spolu. Je tu něco, co je pro všechny z nich důležitější než jejich vlastní názor: rodina, ona věc, jejíž prospěch a budoucnost přišli probrat. Mám-li to říci jinak, rodina je součástí jejich identity a nemění se s tím, jak se mění a střetávají jednotlivé názory. Společná identita otupuje ostří nesouhlasu. Právě ona umožňuje oponovat, a tedy racionálně diskutovat, a právě ona je základem každého způsobu života, v němž je normou kompromis, a ne diktát.

Totéž platí v politice. Opozice, nesouhlas, svobodné vyjádření jiného názoru a pravidlo kompromisu předpokládají sdílenou identitu. Musí existovat nějaká první osoba plurálu, nějaké „my“, má-li ta spousta jednotlivců zůstat pospolu a bez ohledu na neshody navzájem akceptovat své názory a touhy. Takovou první osobu plurálu poskytuje náboženství: mohu se definovat jako křesťan nebo jako muslim a to může postačovat k tomu, abych byl vázán ke svým souvěrcům, i když spolu nesouhlasíme ve věcech každodenního chodu. Ale taková první osoba plurálu se jen stěží snáší s demokratickou politikou. Zejména neakceptuje nejzákladnější nesouhlas v rámci státu, tj. nesouhlas mezi věřícími, kteří přijímají vládnoucí doktrínu, a nevěřícími, kteří ji nepřijímají.

Právě proto demokracie potřebují spíše národní než náboženské nebo etnické „my“. Národní stát, jak ho dnes chápeme, je vedlejší produkt lidského sousedského soužití, utvořený „neviditelnou rukou“ z nespočetných dohod mezi lidmi, kteří mluví týmž jazykem a žijí bok po boku. Je to výsledek kompromisů vyjednaných po mnoha konfliktech a výraz pomalu se formujícího souhlasu mezi sousedy, že si budou navzájem poskytovat prostor a že tento prostor budou chránit jako společné teritorium. Do tohoto svého teritoria národní stát vědomě absorboval etnické a náboženské menšiny a přizpůsoboval se jim, stejně jako se tyto menšiny přizpůsobovaly jemu. Národní stát je závislý na místních zvycích a na společné praxi tolerance. Jeho zákony jsou spíše teritoriální než náboženské a neodvolávají se na žádnou vyšší autoritu, než je nehmotné bohatství, jež sdílí jeho lid.

Všechny tyto charakteristiky jsou jeho silnými stránkami, protože se přelévají do přizpůsobivé formy předpolitické loajality. Pokud a dokud se lidé neidentifikují se zemí, jejím teritoriem a jejím kulturním dědictvím, podobně jako se identifikují s rodinou, není možná politika kompromisu. Musíme brát své sousedy vážně – jako lidi, kteří mají stejný nárok na ochranu a kvůli nimž se od nás v okamžicích krize bude možná požadovat, abychom čelili smrtelnému nebezpečí. A my to uděláme, protože věříme, že máme společný domov a patříme k sobě. Světové dějiny jsou toho důkazem: kdekoli se lidé identifikují na základě, který jejich sousedé nesdílejí, stát se při prvním vážném nárazu rozpadá – jak se to stalo v bývalé Jugoslávii, v Sýrii a v Somálsku a jak se to dnes děje v Nigérii.

Existuje ještě jiný a hlubší důvod, proč se držet národa jako zdroje právního závazku. Jen když se zákon odvozuje od národní suverenity, může se přizpůsobovat proměnlivým podmínkám, v nichž lidé žijí. Jasně to vidíme v marné snaze moderních islámských států žít podle šaríe. Původní školy islámské právní vědy, které se objevily brzy po vládě Proroka v Medíně, umožňovaly právníkům přizpůsobovat zjevený zákon měnícím se potřebám společnosti, a to procesem reflexe, známým jako ijtihād neboli úsilí. S touto praxí se však skončilo během osmého století, kdy tehdy dominantní teologická škola začala tvrdit, že všechny důležité věci již byly vyřešeny a že „brána ijtihādu je uzavřena“. Zdálo se, že je to jediný způsob, jak uchovat autoritu absolutních a věčných Božích nařízení tváří v tvář lidské nevypočitatelnosti a odpadlictví od víry. A tak se i dnes, když se vlády ujmou duchovní, vrací zákon k předpisům určeným pro vládu nad komunitou, která už dávno zanikla. Pro právníky je velmi obtížné přizpůsobit takový zákon životu moderních lidí.

V kostce řečeno – sekulární zákon se přizpůsobuje, náboženský zákon se nemění a trvá. A navíc, protože se šaríaneadaptovala, nikdo vlastně neví, co říká. Říká nám, že máme cizoložnice kamenovat k smrti? Někteří tvrdí, že ano, jiní, že ne. Říká šaría, že půjčovat peníze na úrok je v každém případě zakázáno? Někteří tvrdí, že ano, jiní, že ne. Když tvoří zákony Bůh, jsou stejně tajemné jako on sám. Tvoříme-li zákony my a tvoříme-li je k našim účelům, můžeme si být jisti, co znamenají. Jedinou otázkou pak je: „Kdo jsme my?“ A v moderních podmínkách je odpovědí na tuto otázku „národ“, odpovědí, bez níž bychom byli naprosto bezradní.

Jak jsem už poznamenal, po konci druhé světové války začala být politická elita v poražených národech k národnímu státu skeptická. Evropská unie vyrostla z přesvědčení, že evropské války způsobilo národní cítění a že potřebujeme novou, nadnárodní formu vlády, která sjednotí lidi kolem jejich společného zájmu na mírové koexistenci. Lidé se však bohužel neidentifikují tímto způsobem. Neexistuje první osoba plurálu, jejímž politickým výrazem by byly evropské instituce. Unie je založena na smlouvě a smlouvy odvozují svou autoritu od entit, které je podepíší. Těmito entitami jsou evropské národní státy, k nimž se vztahuje loajalita lidí v Evropě. Unie, jež se rozhodla tyto loajality překonat, proto trpí permanentní krizí legitimity.

Zákony ustavené Bohem mají neměnnou a nevyzpytatelnou povahu svého autora. Ale totéž platí i o zákonech ustavených smlouvami. Smlouvy svírají zemi jakoby mrtvou rukou, která nemůže reagovat na změny, a měly by se uplatňovat jen ze zvláštních a zásadních důvodů, ale nikdy jako způsob vládnutí. Když byla v roce 1957 podepsána Římská smlouva, zahrnovala klauzuli umožňující volný pohyb kapitálu a pracovní síly mezi signatářskými zeměmi. V té době byly příjmy a příležitosti v těch nemnoha státech, které smlouvu podepsaly, zhruba podobné. Dnes je situace úplně jiná. Evropská unie se rozšířila (bez mandátu lidu) a zahrnula většinu postkomunistických států východní Evropy, jejichž občané mají nyní ze zákona právo usídlit se uvnitř národních hranic Británie a soutěžit o pracovní místa v době, kdy má Británie přes dva miliony nezaměstnaných a kdy její infrastruktura i města trpí přelidněním. Velké množství britských občanů je z toho nešťastných. Ale protože zákon, který to umožňuje, je vepsán ve smlouvě a protože tato smlouva má přednost před parlamentní legislativou, nedá se s tím nic dělat. Je to, jako by i nám Britům vládl jakýsi náboženský zákon, v jehož každé klauzuli zní vůle Boží a který z důvodů, jež nikdy nelze pochopit, brání i těm nejnutnějším změnám.

Jak to, že experiment s federální vládou, v jehož důsledku se v Evropě objevila říše bez odpovědnosti, vedl v Americe k životaschopné demokracii? Odpověď je jednoduchá: protože americký federalismus nevytvořil říši, ale národní stát. Došlo k tomu navzdory sporům o práva jednotlivých států, navzdory občanské válce, navzdory odkazu otroctví a etnickému konfliktu. A došlo k tomu proto, že američtí usídlenci zavedli sekulární vládu zákona a teritoriální jurisdikci a prosadili společný jazyk v místě, které si horlivě nárokovali jako svůj domov. V podmínkách amerického společenství se lidé k sobě měli chovat především jako sousedé: nikoli jako příslušníci rasy, třídy, etnické skupiny nebo náboženství, ale jako spoluosadníci v zemi, již sdílejí. Jejich loajalita k politickému řádu vyrůstala ze závazků spojených se sousedským soužitím a spory mezi nimi se řešily zákonem země. Tento zákon působil uvnitř teritoriálních hranic vymezených původní oddaností lidu, nikoli nějakou nadnárodní byrokracií, která se snadno nechá ovládnout těmi, pro něž tyto hranice nic neznamenají.

Demokracie zkrátka potřebuje hranice a hranice potřebují národní stát. V upevňování pocitu národní příslušnosti hrají svou úlohu všechny způsoby, jimiž lidé definují svou identitu z hlediska místa, kam patří. Například zvykové právo Anglosasů, v němž zákony vyrůstají z rozhodnutí vynesených v místních konfliktech, místo aby byly ukládány vladařem, mělo značnou roli v prohlubování pocitu Angličanů i Američanů, že zákon je společným vlastnictvím všech, kdo sídlí v rámci jeho jurisdikce, spíše než výtvorem kněží, byrokratů nebo králů. Společný jazyk a společné vzdělání mají podobný účinek v proměně důvěrné obeznámenosti, blízkosti a každodenních zvyklostí ve zdroje sdílené oddanosti. Podstatné u národů je, že vyrůstají zdola, prostřednictvím zvyku svobodného sdružování mezi sousedy, takže loajalita lidí se vztahuje k místu a jeho dějinám spíše než k náboženství, dynastii nebo – jako v Evropě – k sebezvěčňující politické třídě. Národy se mohou spojit v komplexnější celky – jak tomu bylo v případě Walesu, Skotska a Anglie – nebo se mohou rozdělit jako Češi a Slováci či jako se jednoho dne rozdělí Spojené království, neboť Skotové chtějí zpět svou svrchovanost. Národní hranice mohou být slabé nebo silné, prostupné nebo neproniknutelné, ale ve všech formách poskytují lidem identitu, ve které se shrnují jejich občanská práva a povinnosti a jejich loajalita ke spoluobčanům, bez níž by mírové soužití mezi nimi v podstatě nebylo možné.

V tom tedy je, jak to vidím já, pravda nacionalismu. Když si položíme otázku, k čemu patříme a co určuje naši oddanost a závazky, odpověď nenajdeme ve společném náboženském vyznání, natož v poutech kmene nebo příbuzenství. Najdeme ji ve věcech, které sdílíme se svými spoluobčany, a zejména v těch, které pomáhají udržet vládu zákona a konsensuální formy politiky.

První z těchto věcí je území. Pokládáme se za obyvatele společného území, definovaného zákonem, a věříme, že toto území je naše, že je to místo, kde jsme a kde budou i naše děti. To, že jsme sem třeba přišli odjinud, nemění nic na skutečnosti, že jsme tomuto území oddáni a že svou identitu vymezujeme – přinejmenším zčásti – ve vztahu k němu.

Téměř stejně důležitá je historie, během níž bylo toto území osídleno, a zvyklosti, které se při tom ujaly. Vyskytují se tu rituály a zvyky, které poutají sousedy k sobě navzájem ve společném pocitu domova. K těmto rituálům a zvykům mohou patřit bohoslužby, ty ale nejsou v žádném případě podstatné a lze je nově interpretovat, je-li třeba začlenit nějakého souseda, který nesdílí naši víru. Příběhy a zvyklosti domoviny se tak stále více sekularizují. Příběhy nemusí být doslovně pravdivé; z velké části mohou sestávat z mýtů – jako příběhy, které si Francouzi vyprávějí o Johance z Arku, o Bastile a o revoluci, nebo příběhy, které si vyprávějí Skotové o Robertu Bruceovi a o jakobitských rebeliích. Tyto příběhy nevytvářejí sdílenou loajalitu, jsou jejím produktem: loajalita nevzniká, protože se jim věří, ale věří se jim, protože loajalita je potřebuje. A tyto příběhy se mění, aby obsáhly měnící se první osobu plurálu lidu. Jsou to, jak to vyjádřil Platón, vznešené lži: prakticky falza vyjadřující citové pravdy. Racionální člověk je prohlédne, ale respektuje je, tak jako respektuje náboženská přesvědčení, která nesdílí, nebo hrdiny jiných národů.

Národní mýty tudíž bývají zpravidla trojího druhu: vyprávění o slávě, vyprávění o oběti a vyprávění o emancipaci. Všechna tato vyprávění se odrážejí v dobových historických knihách. Viktoriánské historie tak líčí příběh o Blaženém ostrově a jeho obraně, o Slavné revoluci a o budování velkého impéria, nad nímž slunce nezapadá. Za těmito příběhy se vynořil příběh o oběti, národní mýtus, který Brity posiloval během dvou světových válek. Nic nesymbolizuje tento přechod od slávy k oběti jímavěji než film Scott v Antarktidě, který v roce 1948 natočila společnost Ealing Studios k poctě statečného ducha Britů, jenž jim pomohl překonat útrapy druhé světové války. Dnes bychom to mohli vidět tak, že Scottova výprava neměla jiný motiv než soutěživost školáků a že se jednalo o naprosto zbytečné gesto, v němž byly anglické ctnosti podrobeny nejtěžší zkoušce. Scott a jeho tým představovali transcendentní obraz „dobrého ztroskotance“, hráče, který obětuje všechno s úsměvem, nakonec leží pohřben daleko od domova, a nehledě na čestné chování, které vedlo k jeho záhubě, nedosáhne vlastně ničeho. Vítězství ve druhé světové válce stálo britský lid všechno, co měl. Ale Scottova smrt byla mystickým důkazem, že ztráta se vyplatí.

Mýtus o oběti od té doby ustoupil mýtu o emancipaci a historické knihy se znovu přepisovaly. Příběh o Británii teď začíná osvobozením otroků, pokračuje emancipací dělníků a přes sufražetky vede k emancipaci žen a nakonec k emancipaci každého v dnešní společnosti rovnosti. Právě tento mýtus zpodobnil režisér Danny Boyle v zahajovací ceremonii olympijských her v Londýně v roce 2012, kterou davy přijaly s jásotem. Právě tento mýtus určuje nové osnovy historie na našich školách, a i když sotva obsahuje zrnko pravdy, stejně jako francouzské příběhy o revoluci má tu přednost, že ho mohou přijímat lidé na levici, a tak nás všechny spojuje ve společné identitě.

Náš národní příběh se může měnit, ale jeho základem je něco, co stále přetrvává: sekulární právo. My, kdo jsme byli vychováni v anglofonním světě, jsme si osvojili myšlenku, že zákon existuje proto, aby zjednával spravedlnost mezi jednotlivými stranami, nikoli aby vnucoval jednotný režim příkazů. Oddanost občanů politickému řádu posilují také jiné západní systémy – zejména římské právo a jeho četné odvozeniny (mezi nimi i Code Napoléon). Od prvních dnů křesťanství bylo jasné, že Nový zákon se nepokouší nahradit zákon říšské moci, ale vytvořit v jeho rámci prostor pro duchovní růst. Ježíš ve svých podobenstvích zdůrazňoval, že světský zákon se má dodržovat a že naše povinnost vůči Bohu nepožaduje, abychom se světskému zákonu vzpírali nebo se ho snažili nahradit. Neměli bychom ani věnovat příliš velkou pozornost pedantským předpisům Tóry, neboť „sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“.

Někdo vychovaný podle učení, že legitimní zákon pochází od Boha a že poslušností jsme povinováni především Jemu, bude nároky sekulární jurisdikce pokládat v nejlepším případě za irelevantní, v tom horším za uzurpátorské. Takové je poselství spisů Sajjida Qutba, zvláště jeho Milníků (ma‘alim fi’l tariq,1964).V těch Qutb odsuzuje sekulární právo, národní identitu a snahu ustavit čistě lidský politický řád bez odkazu ke zjevené Boží vůli: to všechno je podle Qutba rouhání. Ke Qutbovým následovníkům patřili Usáma bin Ládin a jeho nástupce Ajmán al-Zavahíri, kteří chtěli na Arabském poloostrově ustavit Boží vládu, aby zákon zjevený Prorokovi mohl vládnout v jeho vlasti, což měl být první stupeň k zavedení jeho vlády i všude jinde. Mezitím byla jejich základna – al-qa‘eda – ustavena v kyberprostoru, příhodném místě pro věc, která se konkrétně nenachází nikde, ale obecně všude.

Islamistická hnutí neslibují svým přívržencům občanství pod teritoriální jurisdikcí, ale bratrstvo – ichwān – pod vládou Boží. I když vyhlašovaným cílem je celosvětová islámská umma, v níž budou všichni věřící spojeni ve společné poslušnosti, skutečná praxe bratrstva je selektivní a vylučující. Bratrstvo se nikdy nerozšíří moc daleko, aniž by nenarazilo na prudké a násilné odmítnutí. Společenství bratří není nějaká nová entita, nějaké sdružení, které by za své členy mohlo vyjednávat. Zůstává v zásadě plurální – výraz ichwān, množné číslo slova ach, bratr, je užíván k označení souboru stejně smýšlejících lidí, spojených společným závazkem, spíše než k označení nějaké instituce, která by si nad nimi mohla nárokovat svrchovanost nebo je reprezentovat před světem. Bratří nepřijímají příkazy – konají společně jako rodina, dokud se nepohádají a nezačnou mezi sebou bojovat. (Tato věc souvisí s absencí právnické osoby v islámském právu. K důsledkům tohoto stavu viz Malise Ruthven, Islam in the World).

Výše uvedené rozdíly mezi západním politickým dědictvím, založeným na sekulárním právu, občanství a národním státě, a tradičním islámským pohledem, založeným na Božím zákonu, bratrství a podřízenosti jakési univerzální víře, jsou samozřejmě jen částí příběhu. Islámský svět se všemožně posouvá novými směry a rozdíl mezi zemí jako Írán, s její šíitskou vírou, která byla kdysi disidentní, a s dlouhou historií náboženské učenosti a humanitního písemnictví, a zemí jako Jemen, v jejíchž některých končinách vypadá život stále jako za časů Proroka, je stejně velký jako rozdíl mezi kteroukoli z těchto zemí a nějakým západním státem. Islámský svět nicméně zůstává podezřívavý vůči národním rozdělením, která mu vnutily západní mocnosti a Spojené národy. Islamisté proto budou nevyhnutelně obracet svou zášť proti Západu coby tvůrci cizí, jim vnucené formy politického řádu.

Odpor k představě národa však nepřichází jen zvenčí. Podíváme-li se na orgány formující veřejné mínění v Británii a v Evropě a na instituce, jako jsou univerzity, v nichž se vyjadřuje a rozvíjí sebeuvědomění evropských společností, téměř všude narazíme na kulturu odmítání. Ať vezmeme kteroukoli stránku západního odkazu, na niž byli naši předkové hrdí, vždy najdeme univerzitní kursy věnované její dekonstrukci. Ať vezmeme kterýkoli pozitivní rys našeho politického a kulturního dědictví, vždy najdeme spojené úsilí médií a akademického světa o jeho zpochybnění – snahu dát ho do uvozovek a prezentovat ho jako podvod a klam. A na politické levici existuje významný názorový segment, který se snaží tyto kritiky podpořit a na jejich základě přijímat politická opatření.

Právě tato „kultura odmítání“, jak to nazývám, může za dnešní útoky na národní stát a představu národa. Ale konzervatismus je kultura potvrzování. Jde v něm o věci, jichž si ceníme, o věci, které chceme bránit. K tomu, že jedna z věcí, jež si musíme uchovat, je národ, dospěje podle mne každý, kdo chápe, co je v sázce v globálním konfliktu, který se dnes rozvíjí.

V dalším výkladu se proto budu obracet k lidem, kteří svá politická práva a povinnosti pojímají z národního hlediska a kteří se naučili stavět Boha na místo, které Mu náleží.

Text je úryvkom z knihy Rogera Scrutona Jak být konzervativec, ktorá práve vyšla v českom preklade (CDK, 2021). Úryvok vychádza so súhlasom vydavateľa.

Vydržte, hlasujete...

Ďakujeme za váš hlas...

Už ste hlasovali...

0

To najlepšie
zo Štandardu

Štandard

Prihláste sa na odber
najlepších článkov týždňa
na denníku štandard.