Majstrovsky napísaná esej, ktorú český maliar napísal v nemeckom koncentračnom tábore Buchenwald uprostred vojny. V tomto prostredí sa český maliar nenapodobiteľným spôsobom zamýšľal nad vplyvom a krásou byzantskej kultúry.

My západníci nemáme dosti citu, smyslu a erudice, týkající se všeho, co je Byzanc. Snižujeme celé toto velké období na pouhou část jiných stylů. Její začátek přiřadí se k římskému, a jeho rozkvět a konec k románsko-gotickému stylu a ten malý zbyteček se z historie umění a z historie života škrtne. I když západ se snaží býti spravedlivý, dospěje nanejvýš ke skreslení a podcenění její existence. Děje se tak však i se stepním a skytským uměním zvířecím. Ve všech systémech uměleckého vývoje věnuje se této složce, tak důležité pro další vývoj evropské kultury, tomuto rozhodujícímu iniciátoru celého velkého období kulturního úsilí pranepatrná pozornost. Mnohé zjevy z dění uměleckého tvoření, jako na př. irský ornament, monumentální plastika románská v jižní Francii, zvířecí bronzové ozdoby a sakrální nádobí z doby Han v Číně a zvířecí ornamentalní výzdoba v byzantském umění, a celé pozdější odvozné umění Germánů z doby stěhování národů a všechny podobné jiné zjevy, nedají se bez poukazu na mocný vliv a initiativnost skytských výrobků ani vysvětlit ani pochopit. Dosud historikové zhošťovali se hodnocení tohoto stylu takovým způsobem, jak nakládali s celým byzantským uměním: usilovali – ač v podstatě vždy marně – přivtělit tuto velkou a osudovou složku výtvarného zaměření k řecko-římské tendenci. V poslední době vlivem úmyslného zastření pramenů, zvlášť v německých úvahách, dějí se pokusy nějak zatočit s celou tzv. protorenesancí v Itálii a vymýšlejí se nejsložitější theorie o samostatném a svérázném umění Langobardů nebo o nesoběstačnosti protorenesance.

Protorenesance jde svým tempem k renesanci, je pouze cizorodá jak severu, tak i pozdější renesanci, poněvadž nemá v sobě výhradně románsko-gotické složky, jak by bylo organicky logické, kdyby se vyvíjela severně od Alp. Basíruje ponejvíce na podkladu byzantském. V celé Italii – a zvlášť v jižní a střední – nebyla nikdy gotika něčím samozřejmým, živým; zde dlouho byzantské cítění bylo samozřejmostí a proto celý vývojový odpor v následujicím renesančním období není reakcí najmě na gotiku, ale na byzanstké cítění a vytváření. Vliv byzantského stylu na Evropu byl enormní, ale přestal rázem – katastrofou tak, jak končil už kdysi styl krétský. A pro toto přetržení své existence Evropa na něj zapomněla.

V Evropě však šly vedle sebe dva proudy mocné, částečně současné, částečně soubežné a částečne následné. Jeden vrcholí v karolinské době a dostáva podle ní svůj název i se svým pokračováním v románském a gotickém změnění. A druhý styl je sloh byzantský. Evropa tehdy žije dvojitě a vlivy se prolínají a nejsou přísne omezeny nějakou geologickou hranicí. Tak na př. prolínají se oba vlivy v jižní Francii tak dokonale, že je těžko mluvit tu o něčem jako čistě západnickém, i když je to potom dlouho po zániku Konstantinopole.

To najlepšie
zo Štandardu

Štandard

Prihláste sa na odber
najlepších článkov týždňa
na denníku štandard.