2. augusta, 17:13

Varšavské povstanie 1944

Dariusz Gawin Politický filozof, historik.

Varšavské povstanie 1944 je udalosť, bez ktorej nemožno pochopiť tragédiu a odhodlanie poľského národa v 20. storočí. Bez textu Dariusza Gawina nemožno pochopiť význam Povstania pre súčasné Poľsko.

Varšavské povstání představuje ústřední událost polských dějin dvacátého století. V této velké bitvě se shrnuje smysl polského osudu posledního století. Nejde však ani tak o osud chápaný jako předurčení, fatum, nýbrž spíš o osud pojímaný jako „úděl“, jako něco, co se Polákům z celého toho sta let událo. Je totiž na místě vyhýbat se úvahám, které povstání prostřednictvím majestátních stereotypů zjednodušeně prezentují jako „velkou tragédii“. Patos proniká ke smyslu události jen zdánlivě, poskytuje svůdný pocit ochočení velkého a tajemného problému, jakým právě Povstání je. Tvrdím-li, že Povstání v sobě shrnuje smysl polského osudu dvacátého století, nechci tím říci, že oním smyslem je „tragédie“, jinými slovy řada krvavých peripetií, vyústivší posléze v naprostou katastrofu hrdinů. Žádná katharsis totiž z vyústění povstaleckého dramatu nevyplývá. Takže ne fatum, ale ani pouhá náhoda. Neštěstí, porážka, ale ne tragédie v čítankovém pojetí slova. Ti, kdo hovoří o tragédii, mají za to, že celou záležitost řeší už samo toto slovo, že postihuje a vyčerpává smysl všeho, co se ve Varšavě v srpnu a září roku 1944 odehrálo, neboť za tímto slovem stojí autorita a věhlas Euripida, Corneille a Shakespeara. Nebylo by nic falešnějšího. Označení Povstání slovem osud nebo „úděl“, který připadl Polákům v celých dějinách dvacátého století, představuje pouze počátek, první krok na cestě, která nám pomůže proniknout k tajemství Povstání.

Ve chvíli, kdy o nějaké události víme již téměř vše a kdy nám bylo úspěšně vsugerováno, že vše bylo už vyřčeno, a dlouho dopředu se zakódovala rétorická klišé, není občas od věci pohlédnout na celou záležitost zvenčí. V případě Povstání pro nás může být zajímavým pohledem z odstupu deníková kniha Perokresbičky (Szkice piórkem) Andrzeje Bobkowského1 . Na druhém konci kontinentu v nejdůležitější metropoli západní Evropy pozorně sledoval, co se děje ve Varšavě. Přenesme se proto na chvíli do roku 1944 do města nad Seinou a potom se znovu vrátíme k Visle.

Dne 2. srpna 1944 si Bobkowski do deníku poznamenal: „Polská podzemní armáda zahájila včera otevřený boj za osvobození Varšavy. Z jakého důvodu? Myšlenky, myšlenky, plno myšlenek a spousta slov a každé z nich by mohlo být nepříslušné, nepřiměřené.“ Američané odřízli Bretaň, dobývají Rennes, prolamují německou frontu. Ve stejnou dobu probíhají ve Varšavě „ukrutné boje“, město „se mění v peklo“ – do bojů je zapojeno „v podstatě veškeré obyvatelstvo. A Rusové přihlížejí. Jakmile Němci pobijí Poláky, Rusové Varšavu obsadí. Každopádně bude o několik desítek tisíc nejlepších polských občanů méně, jinými slovy bude o několik desítek tisíc méně nepřátel komunismu a sovětského Polska. To je už teď zcela jasné.“ Hlavou se honí protichůdné myšlenky a přirozeně se vkrádá i pokušení vidět v událostech další projev osudového předurčení, jímž je Polsko zatíženo. „Buďme upřímní (…), emigrace není útěkem PRO Polsko, ale útěkem PŘED Polskem, útěkem před hroby, před neštěstím, před nepřetržitými marnými snahami. Útěkem před neustálými obtížemi, před ustavičnou prací bez odměny, útěkem před exaltovanou smrtí.“ Dne 13. srpna, po vyslechnutí úryvků z projevu Tomasze Arciszewského2 , adresovaného bojující Varšavě, si Bobkowski do deníku zapisuje: „Proč jsou tito mladí lidé odsouzeni k takové míře hrdinství, o němž nebude nikdo chtít nic vědět? Rusko si jako vždycky toto Polsko zjevně nepřeje, nechtějí Polsko takové, jakým by ono samo chtělo být. Němci i Rusové ničí TOTÉŽ, shodují se na zničení TÉHOŽ. Němci na rozloučenou, Rusové na uvítanou.“ Paříž sužovaná vedrem očekává stále netrpělivěji Američany – „ulicemi projíždějí polonazí Němci a polonahé Pařížanky“. Bobkowski: „Myslím na chlapce a dívky ve Varšavě, na ty úžasné chlapce, kteří chtějí nebo prostě musejí umírat v plném slunci. Proč nás osud vždycky odsuzuje k takové míře hrdinství? Ve všech rozhlasových zprávách z Varšavy je cítit ostych. Příliš mnoho hrdinství. Jsme znovu sami s čímsi, co dokážeme nahlédnout a pochopit pouze my sami. Když kdokoli nebo cokoli po nás žádá oběť života – dostane se mu jí (…).“ Následující dny. Opět velká vedra, ústup Němců. Ve městě panuje zvláštní atmosféra, směs selanky a narůstajícího strachu. Nakonec propuká pařížské povstání. „Odpoledne je slyšet střelba v ulicích. Německé automobily projíždějící ulicemi skutečně střílejí. Nikdo už nevychází z domu. Budova policejní prefektury prý hoří, na bulváru Saint-Michel probíhají ‚boje‘. Paříž se snaží napodobit Varšavu. U nás na radnici už Résistance sesadila starostu a proběhly prozatímní volby. Mládenec z našeho hotelu byl zvolen městským radním (conseiller municipal), a tak si v přízemí připíjíme na jeho zdraví. Všechno je téměř stejně impozantní jako ve vaudevillu od Labiche. Mám chuť se neustále smát. Přicházejí jiní mladí lidé – jeden ze čtveřice drží v ruce nějakou dámskou pistolku velkou asi jako pudřenka. Ale nevadí. Děláme rrrevoluci, svrháváme starostu, zavíráme kolaboranty.“ Následujícího dne se objevuje informace, že Hnutí odporu uzavřelo s německou posádkou dohodu. Němci slíbili, že nebudou útočit na veřejné budovy obsazené povstalci a ohlásili odchod z města. Francouzi za to nabízejí příměří. Bob kowski: „Skvělé. Zastříleli si, udělali na Němce bububu a na druhý den je tu dohoda. Němci i povstalci přestávají střílet, lidé si vycházejí na procházku a sednout si na čaj. V klidu se očekává laskavý příchod Američanů. Ale jednou, jednou se tomu bude říkat „hrdinské svržení okupantského jha francouzskými vlastenci a lidem Paříže, atd.“ Ve stejnou dobu ve Varšavě – v níž se „nic nevyjednává ani nedomlouvá“ – „peklo“. Nakonec přichází 25. srpen. U Slavkovského mostu sílí rozruch. Bobkowski tam přijíždí na kole – skutečně už jsou tady. První tanky, náklaďáky, Američané! „Stojím pod stromem, dívám se kolem a mám pocit, že se mi vše jen zdá. Ne, nezdá. Přijíždějí stále další a další. Zelené košile, kalhoty i kamaše. To jsou již ti jiní. Ti, na něž se celé dlouhé roky čekalo, a skutečně, jsou to ONI. Necelé tři měsíce po vylodění jsou v Paříži. Vypadají skvěle. Přijíždí sem jiný svět, přijíždí svoboda. Možná nedokonalá, možná…, možná…, ale čím je ona hrst námitek vůči ní oproti noci, která tu doposud vládla a která nyní přichází na východní polovinu Evropy, nyní, v tuto chvíli (…)… přistihuji se při tom, že sám k sobě s šíleným nadšením křičím: Oni žvýkají gumu! A sám sobě se směji.“ Ale za chvíli dochází k prudké změně nálady. Bobkowski náhle pláče, aniž si je toho vědom. Vedle zastavuje kolona amerických ambulantních vozů, které řídí mladá a krásná děvčata. Jedna z nich se na něj překvapeně podívá a od volantu se ho anglicky ptá, proč pláče. „Jsem Polák a myslím na Varšavu,“ odpovídá jí. „Tady mohou být lidé šťastní, ale my ještě nemůžeme.“ Dívka přerušuje chvíli nepříjemného mlčení a podává Bobkowskému chesterfieldky. – „Kouřil jsem ty cigarety s vědomím, že je v nich svět, který některé věci není schopen pochopit. Možná proto, že nikdy nemusel kouřit něco horšího než chesterfieldky. Ulicemi projížděly tanky a automobily a šťastným městem se nesl jeden velký výkřik radosti.“ 3

Ďalšie články

Táto stránka využíva súbory cookies. Súhlasíte s ich používaním? Bližšie informácie TU.